Jan Pozler

        Učitel – elementarista Jan Pozler pocházel z východních Čech. Jeho otec byl řídicím učitelem. Rodina dnes odpočívá na bubenečském hřbitově, protože pan učitel působil od třicátých let až do roku 1962 na dejvických školách. Pamatuji si dodnes jeho dojemné úmrtní oznámení ve vývěsní skřínce na dveřích osmiletky na Náměstí Svobody 930 B o prázdninách roku 1962, kdy jsem odmaturoval na gymnáziu Velvarská. Zemřel v 61 letech náhle na liberecké ulici. Bydlíval u své sestry v ulici Národní obrany a denně chodíval domů naší ulicí poněkud shrben, vždy s dvěma aktovkami, pomalu, s úsměvem.

        Učil mne ve druhé třídě na národní škole v Pelléově ulici. Tehdy to byla škola, která vznikla v někdejším církevním objektu, dobře zavedená, politicky velmi angažovaná. Na školních besídkách byli občas přítomni nedaleko bydlící ministři. Kolem budovy byla zahrada a hřiště. V bloku je  velvyslanectví USA.  V boční ulici bylo ministerstvo národní bezpečnosti. Ve druhém patře školní budovy byla umístěna škola pro cizince. Dnes je budova opuštěná a chátrá.

        Pan učitel nás učil psát, počítat, kreslit a zpívat. Hrával na harmonium. Učili jsme se nejen hymnu, ale také Píseň práce. Do výuky byly vkomponovány i základní zdravotnické návyky včetně pořízení osobní lékárničky. Do školy jsme chodili rádi, střídavé vyučování nám nevadilo.

       V té době byly mezi kluky v oblibě party, které měly virtuální bunkry, mluvilo se o míru, ale i o válce, minulé a možná i budoucí. Pan učitel byl laskavý a přísný současně, svou práci mistrovsky zvládal, byl spravedlivý a učil nás nejen učivu, ale i pořádku.

       Na jaře 1952 jsem byl po odpoledním příchodu do školy nečekaně odvolán do ředitelny k výslechu. Kromě ředitelky a zastupující ředitelky byl přítomen spolužák z lavice s matkou. Měl jsem okamžitě sdělit, kde jsme ve Stromovce s panem učitelem zakopali zbraně s jakýmsi sprostým nápisem. Na křik jsem nakonec odpověděl brekem a praštil jsem pěstí do skla na stole ředitelky, že jsem nikde nebyl a jde o lež. Druhý den musela matka přijít do školy, aby vysvětlila, proč jsem nevychovaný. Naštěstí byla kandidátkou strany, poctivě pracovala a chodila na brigády, takže jsem nebyl odebrán a poslán do výchovného ústavu. Do kauzy byl vmanipulován i další spolužák, který vše bral s humorem, protože byl z domova připravován na brzký příchod americké armády. Tři roky se s menší nebo větší intenzitou vleklo podivné vyšetřování před celou třídou, aby bylo nakonec ukončeno mým pozváním na Karlovo náměstí k významnému sexuologovi, kde jsem měl potvrdit zrůdný výmysl o podivných praktikách při zamčené učebně. Pan učitel v té době již na škole téměř tři roky nepůsobil. Moje razantní odpověď slovem NIKDY lékaře přesvědčila a byl jsem jen důrazně vyzván, abych o naší rozmluvě nikde s nikým nehovořil.

        Když jsem přišel na osmiletku, učil zde na prvním stupni i pan učitel Pozler. Nikdy jsme spolu za ta léta nehovořili. Na jaře roku 1958 mne, osmáka, pan učitel jednou o hlavní přestávce nečekaně vyzval, abych s ním šel do sborovny. Shromážděným učitelům řekl, že jsem mu svou pravdomluvností ušetřil několik let kriminálu. Hned poté jsem byl poslán zpět do třídy. Dnes jsem na své postoje v klučičím věku hrdý. Myslím, že i někteří učitelé mi tehdy dávali najevo své sympatie. Na počátku devadesátých let mne bývalý starší spolužák, s kterým jsem se náhodně setkal, překvapil tím, že si kauzu podrobně pamatoval, zřejmě se o ní v Dejvicích mluvilo. Naši rodiče se znali od dob Protektorátu.

        V těchto dnech vysílala televize seriál Herec, kde byly podobné metody a atmosféra doby drsně, ale pravdivě prezentovány. Nevím, proč a jak Pozlerova kauza vznikla. Možná souvisela s emigrací mého otce a bydlištěm spolužáka vedle vily ministra vnitra, který se o sebe dosti bál. Udavač odešel na jinou školu, spolužáci nás podrželi. Nedávno jsem ho po desítkách let náhodně potkal na Letné. Lekl se mne.

        Od té doby nemám rád horlivé aktivisty. Někdo by se dnes třeba k události vrátil. Tehdejší vedení školy skončilo po čase bez vlivu a v zapomenutí, nenávist ke mně ale nevyprchala. Zlá vzpomínka s otazníkem mi také zůstala.

        Před desítkami let byla v novinách otištěna vzpomínka bývalého žáka, jak pan učitel v den vzniku Protektorátu s vážností promluvil ke svým žákům, oděn v černém obleku. Místo výuky potom odešli domů. Na Vítězném náměstí u kluka zastavilo cestou od letiště vojenské vozidlo s velitelem proudu s dotazem, kudy se jede do města. Ukázal jim směrem do Podbaby, tedy z města ven. Brzy vojáci poznali, že byli oklamáni a vraceli se zpět. Kluk se raději ze strachu schoval do domu.

       Pane učiteli, my obyčejní a dnes už staří Dejvičáci jsme rádi, že jsme Vás poznali a zůstáváte stále s námi a mezi námi. Někteří z nás jsou Vám i některým Vašim kolegům a našim učitelům dnes dokonce hodně blízko. Občasná procházka bubenečským hřbitovem je připomenutím vlastního života a domova. Dovoluji si přidat čtenáři pro zamyšlení ještě špatně čitelný epitaf na místě Vašeho posledního odpočinku.

Ten život – samý boj

A mír jen bezděky

Ta smrt je krátký boj

A mír pak navěky